Lokutus
Ego sum Lokutus flagellum dei

Proč chodím nerad k doktorovi
5.03.2012
socania

Ach bože, návštěva lékaře... nejblbější věc na světě. Nesnáším ta dvě slova.


Včera jsem byl v bazénu a sauně. Dal jsem pro začátek 40 délek, pár koleček v sauně a páře, prokládal jsem to ledovou jeskyní a kbelíkem ledové vody na hlavu. Prostě standardní relaxační odpoledne, které si sem tam dopřeji, když je čas. Včera mi to však nějak nesedlo a když jsem odjížděl, začala mě bolet pravá půlka hlavy. Než jsem dojel domů, měl jsem už pocit solidní pletací jehlice, vražené přímo do trojklaného nervu. Na noc mě spasil ibalgin, ráno už to byla jen taková tupá bolest kolem ucha, ale neutuchající. Návštěva lékaře mě nemine. Už jen z té myšlenky se mi dělalo na zvracení. Ale rozhodl jsem se s tím poprat, ať to bude vypadat jak chce.

Nechápejte mě špatně, nejsem srab. Nebojím se trocha té bolesti, nebo komplikací. Návštěva lékaře pro mě představuje jiný druh zátěže. Jde spíš o psychickou stránku věci – každou návštěvu lékaře odsere má duševní pohoda. Je to ještě o chlup horší, než návštěva pobočky České pošty, nebo (pánbuchraň) jízda vlakem Českých drah...
Jistě vás zajímá, proč vlastně... Inu, nejlepší bude vysvětlit to na příkladech.

Dnes jsem třeba vyrazil na to ORL, a protože v zaměstnání touto dobou hniji již pátým rokem, buzeruje mě slečna z ejč ár oddělení, abych si došel na blízkou polikliniku na preventivní prohlídku, bo je to ze zákona povinné. Úspěšně jsem její urgence ignoroval, stejně jako každoroční urgence na školení BOZP a jistě bych je úspěšně ignoroval i dál, nebýt toho ZA-JE-BA-NÝ-HO ucha. Není na škodu odskočit si na polikliniku na ORL a vyřídit přitom i prevenčku. Zaskočil jsem tedy ještě před odchodem na lidské zdroje a oznámil slečně zdrojové, že jsem podlehl a jdu se nechat prohlédnout. Ozvalo se zadunění, jak jí spadl kámen z hrudníku (kromě toho jí odtud nic jiného bohužel nespadlo) a celá šťastná mi honem dala žádanku, abych si to snad nedejbůh nerozmyslel.

Na polikliniku jsem dorazil za 10 minut, dalších 10 minut jsem pronikal do duševních pochodů toho inženýra, který kreslil plánek na zdi a pak jsem se konečně objevil v čekárně ORL. Přelétl jsem ji zkušeným zrakem, počet případů jsem okamžitě odhadl na dva a s pomocí poměrně složitého vzorce, kterým vás nebudu zatěžovat, ale který v podstatě vezme koeficienty Dů a Dě (počet důchodců a dětí z celkového počtu lidí v čekárně) vynásobí je proměnnou OL (míra obskurnosti dané lokality) a konstantou 0,1 (míra složitosti mého případu), jsem dostal pravděpodobnou dobu čekání půl hodiny. Tak jsem si sedl, pustil si na telefonu šachy a čekal.

Trvalo půl hodiny, než jsem se dostal na řadu.

Tady bych si dovolil mírně odbočit. Jestli mám jeden reálný axiom ze svých návštěv lékaře, je to fakt, že bez ohledu na to, s čím tam jdu, jsem venku za pět minut, zatímco každý, kdo tam jde přede mnou, tam tvrdne mnohem déle. Nevím, jak to ti lidé dělají, ale je to tak. Rozhodl jsem se, že pro klid duše po tom nebudu pátrat.

Takže jsem se dostal na řadu, prošli jsme úvodní formality, pak si paní dochtorka vyslechla, co mě trápí, koukla mi do nosu a do ucha a pak mi oznámila, že mám zřejmě zastydlou rýmu ve středním uchu. Uff, ještě že tam nenašla mou zastydlou pubertu. Předepsala mi kapky do ucha a prášky na uvolnění dutin, zkásla mě o tři pětky a už jsem upaloval na preventivní prohlídku.

Napříč absenci nějakého rozumného popisu umístění ordinace jsem to našel už za čtvrt hodiny.

Na doprovodném papíru se psalo, že s paní doktorkou je nasmlouvána přednost před ostatními pacienty, stačí zaklepat na dveře z chodby. Klepal jsem, avšak nikdo neotevřel. Musel jsem tedy potupně do čekárny, počkat další čtvrt hodinu, než vyleze sestra, předat jí žádanku, vyslechnout si, ať se posadím a čekám... posadit se a čekat. Čekal jsem pouhou třičtvrtě hodinku. Přede mnou tři případy, vzorec mi dal jako výsledek hodinu, dopadlo to tedy lépe, než jsem očekával. Vevnitř jsem byl opět pět minut, přečetl jsem paní dochtorce tři písmena na předposledním řádku očního testu, tlak 110 na 70, zdravej, děkuji za optání... a už jsem zase šel, s potvrzením o zdravotní způsobilosti na dalších pět let.

Poté jsem se stavil v lékárně, kde jsem se dozvěděl, že kapky, co mi předepsala paní ušní-nosní-krční, mi nemohou udělat, protože je to nějaký prastarý recept a oni na to nemají suroviny. Zajímavé. Paní doktorka mi tak stará nepřipadala. Asi má ten recept od své pra-pra-prabáby, která dělala ranhojičku v bitvě Na Bílé hoře. Zkusil jsem ještě jinou lékárnu, ale se stejným výsledkem. Prý mám zkusit lékárnu v nějaké velké fakultní nemocnici, tam prý mají větší laboratoř. A já myslel, že mi předepíše normální Garasone kapky. Jenže to by asi bylo moc jednoduché.

Takže sumasumárum, strávil jsem tam neplodné dvě hodiny, nic zvláštního jsem nevyřešil, ani se nedozvěděl a odešel jsem zase frustrován. Už chápete, proč nemám rád návštěvy lékaře? Každá banalita se tam protáhne na dlouhé hodiny, o realizaci nějakých lékařských výkonů nemohu mluvit, dojem je vždy přinejmenším rozpačitý a celá ta fraška mi přijde přinejmenším zbytečná.

Jestli si myslíte, že vyšiluji nad jednou banální návštěvou lékaře, která zas tak hrozná nebyla, tak vás mohu upozornit, že podobné, ale zpravidla horší zkušenosti dělám pokaždé, kdy jsem nucen navštívit lékaře. Myslíte, že dvě hodiny nejsou zas tak strašné? A co takhle pět hodin? Navíc kvůli banalitě?

To jsem zažil na poliklinice Na Budějovické. Mají tam vymoženost – lístečkový pořadník. Pípnete si lístek jako v bance a na displeji hned vidíte, že je před vámi... hm, osmnáct lidí. V bance je to tak půl hodiny. Tady se to číslo za půl hodiny změnilo o 1 (slovy jednu) pozici. Málem mě ranila mrtvice, když se po 40 minutách čekání změnil počet lidí přede mnou z osmnácti na šestnáct. Princip extrapolace jistě nemusím nikomu vysvětlovat. Sebral jsem svou knihu a šel čekat přes ulici do CofeeHeaven, kde mají pohodlná křesílka a hraje tam příjemná hudba. Po dvou hodinách (a třech kafích) jsem se vrátil do čekárny, kde jsem zjistil, že si pan primář opravdu máknul, neboť teď už je přede mnou jen deset lidí. Další dvě hodiny v CH jsem cucal čaj a čučel do stropu, neboť knihu (a všechny časopisy okolo) jsem už dávno dočetl.

Naprosto úžasné návštěvy jsou pak na ORL na poliklinice v Modřanech. Jsou tam odborníci na slovo vzatí, své práci rozumí... to nemůžu říci. Ale vždycky tam čekám minimálně tři až čtyři hodiny, jedno kdy přijdu a kolik lidí je přede mnou. Někteří lidé jdou podle pořadníku, jiní jdou mimo pořadník a mně se za deset let nepodařilo najít vzorec, kterým se to řídí. Jedinou shodnou skutečností všech mých návštěv na tomto oddělení, kterou za ta léta odhalil, je, že bez ohledu na jakékoliv jiné skutečnosti – jdu do ordinace vždy jako poslední. Po mně už v čekárně nikdo není.

Můj zubař je také skvělý lékař. Chodím k němu léta a dostal jsem se k němu přes poměrně vysokou známost mé matky. Přes jeho nespornou kvalifikaci a profesionalitu jsem vždy narážel na svou nedůležitost. Objednaný nebo neobjednaný, akutní případ nebo neakutní – vždy jsem ztvrdnul v čekárně minimálně na čtyři hodiny.

Období, kdy jsem před lety sháněl dobrého praktika, bylo taktéž vyplněno různými pokusy, které šly ruku v ruce s dloooooouhým čekáním. Dovnitř jde bába, skuhrá jak Meresjev, sotva leze... za třičtvrtě hodiny vycválá ven, hubu od ucha k uchu, pobryndaná od kafe a díky tenkým dveřím mi ještě v uších brní všechny ty informace o tom, jaká mrcha je její snacha, jak zase Esmeralda včera ohluchla a jaký si ta bába odnaproti pořídila nový křusky od vietnamců. Jakákoliv drobná komplikace je pro normálního návštěvníka takového doktora vražedná, protože než se dostane na řadu, chcípne v čekárně na banální infekci.

Nejhorší je, že po těch hodinách, strávených v čekárně, pak zpravidla jdete do lékárny, kterou opět okupuje řada lidí, co se zjevně nudí a proto obráží zdravotnická střediska. Takže jsou-li před vámi ve frontě dva lidé, mějte s sebou raději rozkládací stoličku, abyste nečekali ve stoje.

Nejdelší prostoje jsem však zažil na onkologii Na Bulovce, kam jsem jezdil se svou bývalou tchýní. Objednáni na devátou, šli jsme na řadu okolo jedné, a to jsme si ještě museli sami zařídit transfer odběrů krve na hematologii a zpět s výsledky. Bez toho bychom tam byli minimálně do tří.

Ať jdu, kam jdu, vždy tam čekám. Já už v různých čekárnách pročekal několik měsíců. Otázka zní – vyplatí se to vůbec? Nezkrátí mi to čekání život více, než ty nemoci? O léčení ani nemluvím – většinou o takové vymoženosti nemůže být řeč. Zažil jsem praktickou lékařku, která měla v ordinaci jedinou skříňku – prosklenou vitrínu, ve které měla místo lékařských knih a propriet zpěvník trampských písní. Tato paní předepisovala každému jedny jediné léky – na angínu, na chřipku, na bolavou nohu – stále jedny a ty samé léky. Ty pilule byly podle příbalového letáku určené pro zmírnění alergií. Jiný lékař nás vždy vypakoval s tím, že si máme koupit v lékárně Ibalgin.

České zdravotnictví je prostě kvalitka, nikdo tam nepospíchá, nikdo se ničím zásadním nezatěžuje, prevence se tam zpravidla neřeší, léky z doktorů padají jako hovna z kadibudky – čím dražší, tím lepší. Ono, když vás navštíví tu reprezentant Zentivy, tuhle zase z Ratiopharm, dá vám pár triček, propisek a poukaz na lékařskou konferenci v Tichomoří, budete tlačit jejich léky také, o tom žádná. To, že pacient je ten poslední, je snad také bez pochyby.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře

Poliklinika Modřany (Radim Smetka - Mail, 06.03.2012, 17:26:10)
Bylo by zajímavé, kdybychom se v čekárně v Modřanech někdy sešli ve stejný den. Musel by nastat nějaký astrofyzikální paradox a celý vesmír by implodoval, protože by v tu chvíli nebylo možné rozhodnout, kdo z nás má jít poslední. :D

Komerční ambulance (Empatik, 08.03.2012, 17:10:57)
Mám naštěstí 2 známé lékaře, jeden se jmenuje Borovička a druhý Rumíšek (podobnost se stejnojmennými lihovinami je čistě náhodná). A už asi 20 let navštěvuji výbornou zubařku, které jsem tehdy opravoval nové PC. Ovšem jinde jsou ty čekací doby opravdu neuvěřitelné.

Nicméně jsem v jednom obchodním centru nedávno narazil na nějakou reklamní akci, neboť tam byla nově otevřená http://www.mojeambulance.cz . Co myslíte, mohlo by to na takovém "tržním" principu fungovat jinak - tj. bez čekání? Neznáte někoho, kdo by měl reálné zkušenosti z toho, zda to opravdu funguje bez čekání?

(axasa - Mail - WWW, 18.04.2012, 18:15:49)
Ahoj, já tam k doktorovy chodím, ale v Karlových Varech a můžu říct, že jsem ráda, že jsem k nim přešla. Vyhovuje mi, že můžu jít k doktorovy ve Varech nebo v Praze a taky je tam moc milý personál. Cítím u nich jiný přístup než u normálního doktora.



Přidání komentáře...