Lokutus
Ego sum Lokutus flagellum dei

Tak je to správně, protože tak to znám JÁ!
23.04.2012
Společnost

Na Facebooku proběhla krátká diskuse na téma obvyklé pivo. A připomněla mi leccos z mé dlouholeté praxe v gastronomii.


Kdosi na Facebooku napsal, že byl někde v restauraci, a že mu tam donesli pivo ve sklenici o obsahu 0,4l. Dodal k tomu vykřičník a slůvko (sic), čímž se zpravidla označuje něco nestandardního, neuvěřitelného, nechutného, hloupého, doočíbijícího apod. Z diskuse posléze vyplynulo, že pisatel očekává (sic) pivo do půllitru, protože to je pravidlo (sic).

Pravidlo to není. Tečka.

Neexistuje žádné psané pravidlo na objem sladové tekutiny, které by měl číšník přinést na hostovu žádost: "Jedno pivo".
Není to ani nepsané pravidlo, a ač by se dalo čistě teoreticky říci, že běžný pivař očekává půllitránek s uchem, nelze říci, že ho musí dostat. Ne každý člověk je běžný pivař. Ani nelze říci, že by číšník, resp. majitel hospody měl předpokládat, že to host očekává.

Z diskuse také vyplynulo, že řečník považuje daný jev za podvod.

Není to podvod. Tečka.

Nikde není psáno, jaký objem má mít jedno pivo, a proto je úplně irelevantní, co člověk očekává. Pokud si dané restaurační zařízení určí, že bude točit pivo do sklenic o obsahu 0,4l, má na to plné právo, stejně jako by ho točil do 0,2, 0,3, nebo 0,33, což jsou objemy, které jsem také mnohokrát viděl.

Viděl jsem spoustu hospod, různá piva, i různé sklenice (dokonce jsem dostal pivo i v decovce) a za sebe říkám, že sice chápu konzervativní vnímání nějakého jevu (pivo do půllitru, k jídlu vždy příloha, kafe je espreso, turek je kafe, ponožky do sandálů...), ale nemůžu s tím souhlasit. Hospody jsou různé, obsahy a tvary sklenic jsou také různé a druhy piv jsou různé. Arbitrární tvrzení, že pivo znamená půllitr, a že to tak každý (nebo alespoň většina) ví, je hloupé.

Připomíná mi to všechny ty různé petice za to a to v restauracích, anebo třeba i mou praxi v restauracích, na barech, ale i na různých cateringových akcích, kterých jsem prolezl stovky. Čas od času přišel nějaký děd vševěd, který se někde něco dočetl, anebo někde něco viděl a začal se se mnou, anebo s nějakým kolegou hádat, že to děláme blbě. Pamatuju, že mi jeden dokonce tvrdil, že správně bych se měl před hostem uklonit, když k němu příjdu, jiný zase, že na stůl před hosta vždy patří automaticky voda v karafě a další, že jídlo se má zanášet okamžitě – nečekat na zbytek stolu. Ti lidé nám byli k smíchu a abych se přiznal, dělali jsme si z nich srandu leckdy naprosto nepokrytě. Občas se dal zažít luxusní zážitek, když si host (zpravidla nějaký manažer či obchodník) vyžádal kuchaře, aby ho poučil, jak má vařit. Já nedělal v žádných knajpách, většina zařízení měla velmi dobré kuchaře. Proto byl masakr, když takový kuchař přišel na plac a měl si vyslechnout, jak ho nějaký trotl chce poučit o vaření. Kuchař samozřejmě hájil svou stavovskou čest, zatímco host plácal nějaké babicoviny.

Nejčastější týpek se však jmenoval – Odborník Přes Víno. Takový ví přesně, jaké víno chce, má pocit, že tomu rozumí, zpravidla však o vínu ví hovno. Například chce archívní Rulandské bílé z Pálavy, ročník 1992, ale jen rozlévané. Ono, rozlévat archívní vína je ošidné. Jakmile to víno otevřete, musí se spotřebovat, jinak ho můžete vylít, protože pravděpodobnost, že v jeden den přijdou dva takoví odborníci, je se limitně blíží nule. Proto se většinou prodává na láhve, popř. pokud je na to podnik zaveden, má na baru několik soudků s kvalitními víny a ty pak prodává i rozlévaná. Jenže to panu odborníkovi nevysvětlíte. On je host a hospoda by si měla sednout na prdel, že tam nechá své dvě stovky. Takže mu to šetrně sdělíte, on vám zpravidla arogantně odpoví to v minulé větě, pak jdete na bar a nalejete mu Rulandu, ale nikoliv ročník 1992, nýbrž z litrovky, normální rozlévanou. On je pak buď spokojen, anebo se začne vztekat, že to není Rulanda a ať mu koukám přinést to, co chtěl, jinak si bude stěžovat. Zajdete dozadu, chvíli počkáte, pak přelejete to víno z původní skleničky do nové (anebo mu tam nalejete Ryzlink) a zanesete mu to s patřičnou omluvou zpět. Na tomto levelu je zpravidla uspokojen a hrdě oznamuje ostatním přísedícím, že takhle se na ně musí.

Za svou praxi jsem zažil asi jen dva skutečné odborníky na víno. Ani jeden se nechoval arogantně a pravidla restaurace respektovali. Zbytek byl odpad, rádobyznalci a arogangtní hlupáci.

Neříkám, že každý host, který nás za něco kritizoval, byl hlupák, co tomu nerozumí. Našla se spousta těch, co o gastronomii věděli dost a zpravidla měli pravdu. Ano, přinést k bílému vínu velké uzavřené sklenice je velký přestupek. Stejně jako jakobytaktně upozornit hosty, co kouří Havana po třech tisících, že sklenička koňaku Louis XIII stojí bezmála čtyři tisíce a tvářit se přitom spiklenecky. Na druhou stranu, ti největší kverulanti pracují zpravidla v jiných oborech, jejich prefese je třeba ekonomika, obchod, nebo management a o tom, co ví z gastronomie, si nejspíš někde přečetli, či to vykoukali z nějakého filmu.

A já nechápu jednu věc. Když něčemu nerozumím, nehraju si na chytrého, nevyslovuji arbitrární tvrzení na dané téma, spíš se snažím přijít věci na kloub, vyslechnout si druhou stranu. Kde se však berou tihle teoretici typu všedebyl, všechnozná a vysvětlují lidem z oboru, že se pletou, ač jsou sami mimo? Chápu, že dnes je doba asertivních lidí a nejlepší argument je vědomí vlastní neomylnosti. Chápu to, ale nelíbí se mi to. Dá se to i skousnout, byť při některých diskusích s nimi můžete jen kroutit hlavou. Například diskuse o spropitném, kterou jsem si užil někdy před rokem.

Odpůrců spropitného se najde celá řada. Zpravidla jsou to makáči, kteří jiný způsob odměňování než pravidelná výplata k patnáctému, neznají. Jejich argument zpravidla zní – já také nemám žádné spropitné, tak nevím, proč by ho měli mít nějací pinglové. Je marné jim vysvětlovat, že spropitné je jen jiná, a mnohem spravedlivější forma, odměn. Můžete si plácat játra, vysvětlovat jim, že zvýšené základní platy by se beztak promítly do koncových cen jídel a pití, že jde o motivaci číšníka, aby se k nim choval hezky, aby je obskakoval, a aby se snažil třeba přetrhnout pro jejich spokojenost, protože když se snažit nebude, nedostane žádnou odměnu. Je to marné, jako byste mluvili do dubu. Základní plat a víc mě nezajímá. Pinkl se má přetrhnout z principu, protože to je jeho práce.

Není to jeho práce. Jeho práce je objednat hosta a objednávku donést. Jak se u toho bude tvářit, nebo jak moc se bude snažit o maximální spokojenost hosta, to je jen na něm. Dobře je to vidět na zpruzelých prodavačkách v supermarketech, které ví, že ať udělají co udělají, dostanou vždy stejné prd. Jak jsou pak překvapené, když jim necháte třeba deset korun. To se občas i usmějou.

linkuj.cz vybrali.sme.sk

Komentáře

Správná míra (Zákazník, 24.04.2012, 16:57:40)
V Nizozemí se točí Heineken do třetinky (0,33l), v Irsku má Guiness obvykle 1 pintu (cca 0,56l), v Bavorsku točí pivo do Tupláků (1l)... A zákazník má vždycky pravdu. ;-)



Přidání komentáře...